na Blog.cz

Na chvíli pozastavím blog, nevím na jak dlouho, ale asi jen na pár dní, uvidím jak se to vyvine.

Všem děkuji, že sem chodí a doufám, že budou chodit i nadále :-)

Vrznutí dveří. Marek vstoupí a kabát odloží na věšák.

Z kuchyně vycházejí divné zvuky, snad jakoby někdo do něčeho mlátil. Ale když se tam jde podívat, uvidí jen mladíka stát u dřezu a mýt nádobí. Pootočí hlavu a uvidí, jak je na stole připravená večeře. Jednoduché jídlo. Rýže s kousky kuřete. A kouří se z toho.´Teplé jídlo a domácí´ pomyslí si. Zároveň si uvědomí podivnou čistotu. Pohled vrátí na chlapce, který se k němu otočí. Pohledy i úsměvy se střetnou.

"Ahoj Davide" usměje se Marek na chlapce. Ten se jen usměje a a odloží houbičku na mytí. "Vítej doma bráško"

Nejprve jej zkoukne pohledem a až teprve pak se začne dotýkat tak, aby odhalil skrytá místa.

Ale nic nenajde. Žádné škrábance ani říznutí. Nic. ´Tohle není možný, něco tady smrdí´ pomyslí si a rozhodně tím nemyslí vůni ovzduší nebo těla.

Na potřetí to už vzdá. Nic tam není, kromě bodných ran. Raději nechá tělo tělem, rozloučí se s pracovníky a odejde. Nasedne do auta a namíří domů. Domov. Tam, kam se každý rád vrací. Každý kromě něho.

Zaparkuje, zamkne a odejde do domu, kde se ještě svítí. Je to už dlouho, co přišel do domu, kdy se svítilo.

Další stopy, které ovšem taky za moc nestojí.

Na provazech už nějaké částečky kůže byly, ale ty i s krví patřily oběti. Divné. Na zápěstích žádné otlačeniny neměl. A zbytky ejakulátu na prostěradle a ty patřily taktéž oběti. Hm, takže takové stopy ne stopy.

S díky odešel. Ale neměl za co děkovat. Vždyť nic nedostal.

Mávne nad tím rukou a rozhodne se navšívit ještě pitevnu, kde je tělo. Rád by si ho prohlédl ještě jednou.

Pozdraví se s tamními pracovníkdy, kteří ho zavedou k příslišnému boxu, odkud tělo vytáhnou a vyloží na podivný kovový stů. Brr, jde z toho zima.

Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, ale musela sem něco udělat a tak jsme neměla čas na povídky. Ale už to mám hotové a ten čas se pokusím získat, protože teď toho hodně píšeme, přecijen už jen měsíc a kus a pak už jen uzavření známek, takže docela frmol :-) Ale dost keců, tady máte trochu oddechový díle, až na ten konec :-)

Pohlédne na fotky a oči se změní v zrcadla. Hlasy z těch dob se nyní zdají hlasitější. Pohledy a úsměvy zřetelnější.

Jako by je měl stále před očima. Jakoby stáli vedle něho.

"Má pravdu, nemůžeš před tím dál utíkat, Marku" mluví sám pro sebe. Chtěl přemýšlet, ale ani nevěděl nadčím.

Zvedne se, popadne svůj kabát, zamkne kancelář a odejde.

Jde se podívat do laboratoře. Chtěl to nechat na zítra, ale čím dřív to vyřeší, tím líp. Bohužel se toho moc nedozví.

Nějaká vlákna na těle z bavlněného trika, ale na něm žádné stopy, takže to triko mohlo patřit prakticky komukoliv.

Třes. Uvolnění svalů. Rána. Zorničky otevřené dokořán.
Slova opakující se v hlavě.
Sejít, doma, sejít, doma....a tak dál. Pořád tam samá slova.
Kolikrát už je slyšel? Kolikrát zažil zklamání? Kolikrát pro ta slova trpěl?
Tak kolikrát? To nikdo neví. Jen on.
Další zvonění.
Obezřetně pohlédne na sluchátko, ale vezme ho do ruky. Zopakuje to, co na začátku minulého hovoru. "Halo? U telefonu poručík Kobajaši".
S jistou dávkou potěšení shledá, že mu volají pracovníci a laboratoře.
Našli stopy. Je jich málo, ale aspoň něco.
S rychlým díky telefon položí. Alespoň nějaké dobré zprávy za dnešní den.
Opře se se pohodlně do svého točitého koženého křesla. Lokty opře o opěradla a prsty proplete a zaklíní o ně svou bradu.
Přemýšlí.

Zvedne telefon. "Halo? U telefonu poručík Kobajaši "zvolá do telefonu. Očekává výsledky z laborky.
Ale místo toho se v telefonu ozve mladý mužský hlas. Hned v něm pozná bratra.
Divné. Dlouho mu nevolal. Stalo se něco?
"Zase přemýšlíš, bratříčku?" z telefonu je jasně slyšet úsměv. Poručík mlčí.
"Zlobíš se, že jsem dlouho nevolal?" zkusí se mladší z nich nějak ospravedlnit. Ale odpovědí je mu jen další mlčení.
"Nemysli na to, bude ti lépe" snaží se ho nějak přinutit ke komunikaci. Tentokrát je jím ostré zalapání.
Poručík není jediný, koho tíží vzpomínky. Vzpomínky na minulost tak dávnou, a přesto tak blízkou.
"Měl by sis dát pauzu, tak jako všichni" ozve se po delší době hlas, který na chvíli zase utichne.
"Sejdeme se doma"
Poslední slova, která zaslechne dřív, než telefon ohluchne.

Hodiny odtikávají čas. Neúprosně běžící čas.
Dokumenty o oběti už dávno odložil. Přečetl je mnohokrát. Potřebuje pauzu.
Ano. Pauza. Dobrý nápad.
Černovlásek vstane a na chvíli odejde. Zpět se vrátí už s hrnkem horké povzbuzující kávy.
Zasedne za stůl. Stůl, vždy perfektně uklizený, je dnes nepřehledně uspořádaný. Prostě nepořádek a chaos.
Všude papíry, dokumenty, vlastní výpisky, laptop, nádoby na tužky a různé sarapatičky a nakonec pár fotek. Fotky jeho rodiny.
On a bratr. On, bratr a jejich rodiče. On a jeho snoubenka. On a...sám.
Odvrátí pohled od fotek.
Přináší příliš mnoho vzpomínek. Vzpomínek, které je lépe si nepamatovat.
Zazvoní telefon. Vytrhne ho z myšlenek. Že by laborka?

Pohled na hodiny. Půl desáté. Nuda.
Sezení v lavici a poslouchání žvatlání učitelů vaši pozornost zaručeně neuchytí. Zívnutí. Jedna. Dva. Sto devadesát osm.
Počítání oveček při hodině je špatný nápad. Proč? Protože je nepotřebujete. Učitelé vás uspí líp, než ovečky. Potvrzeno na sto procent.
Ačkoliv....Proto na tu školu nešel. Ne. Šel sem studovat. Psychologii.
Vždycky chtěl vědět, co si kdo myslí. Proč si to myslí. Co z toho může vyplynout. Nebo...co vedlo lidi udělat mnohé špatné věci. Proč.
Jednoduchá otázka, ale..odpověď už je složitější.
Zvonek protne učitelovu samomluvu. Nikdo ho neposlouchá. A přesto...jsou tu ti nejlepší z nejlepších.
Sbalí si své věci. Brýle, které mu kloužou z nosu, ukazováčkem posune výš. Na původní místo. Tašku přehodí přes rameno. Do ruky vezme těžkou knihu, a odejde. Ztratí se v davu.